Záhada kostní dřeně

Naše zvídavá krvinka vystřelila ze srdce rychlostí blesku a vyrazila za dalším dobrodružstvím. Měla ráda tyhle starty. Vždycky se těšila, co po cestě zažije a jaké kamarády potká. Jenomže tentokrát byla veselejší než obvykle. Chystala se zamířit domů. Do místa, kde vznikla.

Krvinka se v proudu ohlédla. A světe div se, v krevním řečišti narazila na svoji nejlepší kamarádku, mladičkou Hemu.

„Hemo!" zavolala na kamarádku. „Půjdeš se se mnou mrknout domů? Víš, kde vlastně vznikáme?"

Hema chvíli přemýšlela. „Hm… žaludek to nebude, tam je moc kyselé prostředí. Kde by to tak mohlo být…"

„Co třeba v kostech?" napověděla Krvinka.

„V kostech? V těch tvrdých částech těla, co drží tělo dohromady?"

„Ano, v kostech!" řekla Krvinka tajemně.

Proud krve je zrovna unášel okolo kosti pánevní. Krvinka zpomalila a mrkla na kamarádku.

„Pojď, jdeme se podívat," rozhodla se Krvinka, aniž by čekala na odpověď. Nemohla se dočkat. Koneckonců, všude je dobře, doma je nejlépe.

Továrna v kostech

Jakmile se dostaly do blízkosti kostní dřeně, obě oněměly. Byl to chaos. Překrásný, pulzující, vysoce organizovaný chaos. Kolem se hemžily buňky ve všech stádiích vývoje. Malé, velké, kulaté, podivně tvarované, bílé krvinky, červené krvinky, krevní destičky. Zmatek nad zmatek.

Výroba krvinek pracovala na plné obrátky. Jen za jediný den v kostní dřeni vzniká přibližně 500 miliard nových krvinek.

Krvinka si to v duchu zkoušela počítat a hned to raději vzdala.

„To je... šílené," vydechla Hema.

„To jo," přikývla Krvinka a křenila se od ucha k uchu.

V rohu továrny seděly kulaté buňky. Nevypadaly nijak zvlášť, naopak! Působily až podezřele nenápadně. Ale ostatní krvinky se na ně dívaly s respektem, jako by věděly, že tyhle buňky hrají zcela jinou ligu.

„Co to je za buňky?" zašeptala Hema.

„To jsou hematopoetické kmenové buňky," řekla Krvinka ztišeným hlasem. „Z nich vznikáme my všechny. Nejen červené krvinky, ale i krvinky bílé a krevní destičky."

„Počkej, vznikáme z nich? Jak to myslíš?"

„Když se kmenová buňka rozdělí, jedna polovina zůstane kmenovou buňkou. Druhá se vydá na cestu a stane se tím, co tělo zrovna potřebuje."

Velká záhada

Hema přikývla, ale pak se zastavila.

„Tak počkat! A... jak pozná, čím se má nová buňka stát?"

Krvinka zmateně zavrtěla svými hemoglobiny. Poté si načechrala molekuly kyslíku. Zkrátka se snažila odpověď oddálit, co to šlo.

„To," řekla po chvíli vážně, „je velká záhada. Víme, že do toho mluví signály zvenčí. Třeba zprávy z ledvin, ze sleziny, ze svalů. Každý orgán si občas objedná, co mu chybí. Ale jak si to kmenová buňka všechno v tu chvíli složí dohromady a proč se rozhodne zrovna takhle a ne jinak? To vědci zatím neumějí přesně předpovědět."

„Takže... nikdo přesně neví?"

„Víme hodně. Ale ne všechno," opravila se Krvinka (a bylo znát, že ji to trochu mrzí, protože nerada přiznávala, že něco neví).

Mladičká Hema celou situaci ale viděla jinýma očima. Chvíli se soustředěně dívala na kmenové buňky v rohu, a pak prohlásila:

„Hele, ale tohle je přece skvělé! Největší záhada celé kostní dřeně a je přímo tady před námi!"

Zpráva z ledvin

To už byly kamarádky kmenové buňce téměř na dosah.

„Nemusíte se mě bát, dámy! Ráda vás opět vidím," ozvala se buňka klidně. „Zrovna jsem zachytila slabý chemický signál z proudu krve. EPO, erytropoetin. Ledviny mi poslaly zprávu, že tělu chybí kyslík."

A kmenová buňka se začala pomaličku dělit. Jedna polovina se nijak nezměnila. Zůstala kmenovou buňkou, jako by se nic nestalo. Druhá se po chvíli začala tvarovat, smršťovat a barvit do červena.

„Ona bude jako my," vydechla Hema.

„Ano," řekla Krvinka tiše. „Někde v ledvinách bylo málo kyslíku. A tak tady vznikne nová červená krvinka. Přesně tak, jak jsme vznikly my dvě."

Každý svou cestou

Ale dřeň neodpočívala ani vteřinu. Hned vedle se právě dělila další kmenová buňka. Prostě se rozdělila a bylo to.

Z jedné poloviny se vyloupla velká, sebevědomá buňka. Rozhlédla se kolem sebe a rovnou prohlásila:

„Tak. Já jsem bílá krvinka. Neutrofil, abychom byli přesní."

„Ahoj," řekla Krvinka opatrně.

Neutrofil si ji změřil kritickým pohledem. Ten piškotovitý tvar, ten ho zaujal.

„Aaah, červená krvinka. Vozíš kyslík sem, oxid uhličitý tam, že? Trošku rutina…"

Pak se otočil k Hemě.

„Já mám trochu složitější práci. Lovím hlavně bakterie a další vetřelce. Jako tajný agent, to je moje parketa."

Hema mrkla na Krvinku. Krvinka mrkla zpátky.

Z jiné kmenové buňky se mezitím vynořilo něco nečekaného: megakaryocyt.

Udiveně se na trojici buněk podíval, vyvalil oči a … rozprskl se na desítky malých rozesmátých krevních destiček. Jedna z nich se na chvíli zastavila. Podívala se na obě kamarádky, pak na neutrofil, pak zpátky na sebe.

„Ehm. Já jsem... destička," řekla. „Technicky vzato nejsem ani celá buňka. Jsem jen odlomený kousek megakaryocytu. Srážení krve? To umím skvěle."

Odmlčela se.

„A jinak, mám pocit, že mám strašně ráda fibrin. Nevím proč, prostě mám."

Krvinka se rozesmála tak, až se div nerozlétla mimo proud.

Čeká nás spousta cest

„A teď mi řekni," obrátila se Hema zpátky na kmenovou buňku, „proč se z jedné buňky stala červená krvinka a z druhé bílá a destička? Kdo to rozhodl?"

Kmenová buňka se tiše usmála.

„To je ta záhada, kterou my, kmenové buňky, zatím necháváme pro sebe. Signálů kolem je spousta, ale jak je přesně skládám dohromady, to vám neprozradím. Některá tajemství zkrátka zůstávají neodhalena. Třeba časem…"

„Ty jsi teda tajnůstkářka," řekla Hema.

Neutrofil mezitím bručel něco o tom, že záhady jsou přeceňované, a destička se ptala, jestli náhodou někdo neví, kdy se v těle naposledy strhlo pořádné krvácení, protože ona by ráda něco dělala.

Krvinka se otočila do proudu.

„Pojďme, kamarádi. Čeká nás ještě spousta cest."

A jelikož krvinka denně absolvuje asi 1 400 tělních okruhů, je před námi celá řada dobrodružství. Ale to zase někdy příště.