Naše zvídavá krvinka vystřelila ze srdce rychlostí blesku a vyrazila za dalším dobrodružstvím. Měla ráda tyhle starty. Vždycky se těšila, co po cestě zažije a jaké kamarády potká.
Dnes od rána cítila, že se stane něco mimořádného. Nevěděla tak docela co, ale proč by červená krvinka nemohla mít předtuchu? Zatímco si jako obvykle plula cévou v proudu dalších krvinek, přemítala, co zajímavého ji dnes čeká. Možná se dostane do nějakého vzdáleného koutu těla, kde už dlouho nebyla… Nebo se setká s buňkou, kterou ještě nikdy neviděla… Nebo…
BUCH!
Krvinku z přemýšlení vytrhnul prudký náraz. Co se to děje? Na kraťoučký okamžik jako by se všechny krvinky uvnitř proudu zastavily o nečekaný zátaras. A pak se všechno dalo do pohybu, jako když se protrhne hráz. Krvinka cítila, že ji ohromně silný proud žene vpřed. Nešlo to zabrzdit! A vepředu už z dálky viděla… „Propána, to je trhlina! Trhlina v cévní stěně! Táhne nás to ven!"
Krvinka už-už začínala být zoufalá, když vtom si vzpomněla, že o něčem podobném jí nedávno vyprávěla její kamarádka Destička: tohle se prý děje, když se poruší povrch kůže a vznikne krvácivá ranka (třeba když se odře koleno). Teď to vypadalo spíš na pořádné říznutí do prstu. „Tehdy přicházíme na scénu my, trombocyty neboli krevní destičky," drmolila tehdy ve vzpomínkách Destička hrdě. „Přispěcháme a co nejdřív ránu zazátkujeme, aby z těla neuniklo příliš mnoho krve. V oboru povrchových zranění jsme nedocenitelní mistři!" Jenže kde teď Destička a její kolegyně vězí? Krvinka se v silném proudu držela z posledních sil…
Uf, támhle letí!
Krvinka uviděla první krevní destičku. Není to přímo její kamarádka? No jasně! Vzápětí přiletěla druhá, třetí, další a další, už je ani nestíhala počítat. S neskutečným odhodláním se destičky řítily cévou k místu protržení. Krvinka se samou úlevou rozesmála. Však taky měla namále! Držela se teď u okraje ranky a mohla záchrannou misi sledovat v přímém přenosu.
„Jupí, konečně v akci!" volala Destička, zatímco prolétávala kolem Krvinky, a vpředu se vmžiku chytala svých kolegyň napravo i nalevo. „Rychle, ještě tam a támhle, stavme dál!" Další přicházející destičky dělaly totéž, pevně se chytaly jedna druhé, volaly na sebe a stavěly ze svých těl společně živou hráz. Posily sem proudily doslova „na zavolanou".
„Ještě nemáme vyhráno, makáme, makáme, kamarádky! Sem, šup šup!" slyšela teď Krvinka Destičku, jak nadšeně popohání kolegyně. V duchu se musela smát: taková vážná situace, a Destička je očividně v sedmém nebi! Měla pro ni ale pochopení, vždyť přesně tahle práce byla smyslem Destiččina života. Navíc hráz sice zpomalila krvácení, ale nevypadala zatím zrovna pevně. Proud stále slabě tlačil krvinky ven z cévy.
„Co když se to protrhne?" zavolala Krvinka na Destičku.
„Neboj, máme to pod kontrolou," mrkla na ni Destička povzbudivě. „Hele!" A vtom si Krvinka všimla, že mezi pevně propojenými trombocyty se začínají objevovat tenoučké, jemné nitky. Proplétaly se mezi krevní destičky jako pevná pavučinka. „Tohle je fibrin! Juchú!" informovala Destička Krvinku, protože věděla, že to její kamarádku ohromně zajímá. „My jsme postavily první, dočasnou zátku. Ta je důležitá, ale teprve bílkovina fibrin, která přichází na řadu po nás, umí splétat vlákna a s nimi naši zátku zpevňuje."
„Jejda! No to vidím," podivila se Krvinka, protože se do lepkavé husté sítě tvořené destičkami a fibrinem na chviličku sama zamotala, jak ji směrem k hrázi stále trošku tlačil proud. Několik červených krvinek se v síti zachytilo napevno a obarvilo ji dočervena. Zakrátko se ale síť zpevnila natolik, že tlak proudu úplně ustal. Krvácení se zastavilo! Krvinka v úžasu hleděla na vzniklý strup.
Trombocyty si spokojeně prohlédly svoje dílo a Destička si radostně plácla s Krvinkou. „Tak to bychom měly. Nevíš náhodou o nějaké další rance, kterou bychom mohly vyřešit?" zeptala se zcela vážně. „Ty svoji práci opravdu zbožňuješ, Destičko," zasmála se Krvinka (a v duchu dodala, že ona dá naopak přednost tomu, když bude v těle aspoň chvilku klid). Ostatně, destičky měla upřímně ráda, nedávno se dokonce byla podívat v kostní dřeni, kde vznikají štěpením velké buňky zvané megakaryocyt.
Strup začínal zasychat. Krvinka věděla, že pod kůží se bude rána hojit ještě několik dní, ale krev už nebude unikat ven a do rány se nedostanou bacily. Uf! Zrovna když se Krvinka chystala k odchodu, někdo jí zaťukal na rameno. „Proč jste tady nechaly takový nepořádek?"
Byl to Neutrofil. No, ten si tedy opravdu pospíšil! „Kamaráde, jdeš pozdě. Přišel jsi o účast ve vítězné bitvě," popichovala ho Krvinka. „Vždyť to říkám, je tu hrozný binec," odpověděl Neutrofil jako ten největší bručoun a otráveně se začal pohybovat kolem pevné sítě. Krvinka ovšem věděla, že ve skutečnosti pečlivě kontroluje, jestli v místě zranění nezůstalo něco nebezpečného, a sem-tam spolkne drobnou nečistotu, která pod strupem zůstala. Je to ten nejlepší hlídač a uklízeč, jakého si tělo mohlo přát.
A tak nechala Krvinka Neutrofila u jeho uklízení rány (a hlasitého brblání) a sama se vydala na další cestu. Po zbytek dne ale nepřestala žasnout nad tím, jak dokonale si tělo umí poradit s krvácením. Srážení krve, které funguje jako postupně budovaná ochranná hráz, stejně jako schopnost těla ránu vyčistit a pohlídat, ji naprosto nadchly.
A jelikož krvinka denně absolvuje asi 1 400 tělních oběhů, je před námi celá řada dobrodružství. Ale to zase někdy příště.
