Naše zvídavá krvinka vystřelila ze srdce rychlostí blesku a vyrazila za dalším dobrodružstvím. Měla ráda tyhle starty. Vždycky se těšila, co po cestě zažije a jaké kamarády potká.
Dnes bylo horké červencové poledne a hned za rohem tepny na ni čekala parta, se kterou vyrážela na výlety nejraději.
„Konečně!" zamávala na ni Hema, druhá červená krvinka, plná otázek. „Podívej, jak je dneska všude horko. Chci vědět proč!"
Vedle ní plul neutrofil, leukocyt (bílá krvinka), co si myslí svoje. „Horko, horko," zabručel. „Mně je jedno, jestli je vedro nebo mráz, stejně musím furt hlídat, jestli někde nejsou bakterie. Ale dobrá, přiznávám, tohohle vedra si všímám i já." Neutrofil totiž rád předstíral, že ho nic nepřekvapí, i když ve skutečnosti byl zvědavý úplně stejně jako ostatní členové výpravy.
Kolem nich se proháněla malá krevní destička, která neuměla chvíli posedět na místě. „Jé, výlet! Půjdeme se podívat, jak se sráží krev? Ne? Tak co teda? Pojďme už, pojďme!" volala.
Krvinka se zasmála. Tahle parta byla zkrátka ta nejlepší.
„Dneska navrhuji zjistit, co se děje s tělem během těchto horkých dní!" zavelela Krvinka.
První zastávka: hypotalamus
Cesta je zavedla hluboko do mozku, do hypotalamu. Když tam parta výletníků dorazila, zůstala stát s otevřenou pusou: otevřela se před nimi síť plná neuronů.
Ze sítě na ně vykoukl jeden neuron. „Ahoj, já jsem Hypo, a vítám vás u nás!"
„Ty jsi tu velitel?" zeptal se neutrofil a přeletěl ho pohledem od axonu po dendrit. V hlavě už, pravděpodobně, porovnával jejich stavbu těla a přemýšlel, v jakém závodu by ho porazil, aby mu ukázal, kdo má tady navrch.
„Ále, žádný velitel," zasmál se Hypo a zamával dendrity, jako by se ovíval. „Tady je nás habaděj a někteří z nás dokonce umí přímo cítit teplotu. Jsme taková horká parta."
„A jak to děláte?" zeptala se Hema.
„Krev, co mnou protéká, mi řekne, jak je vevnitř horko," vysvětlil Hypo a znovu se ovál dendrity, „a k tomu mi po nervech chodí zprávy, jak je horko venku na kůži. Když si to všechno sečtu, vyjde mi, že je moc teplo, začnu vypalovat jeden elektrický varovný signál za druhým."
Lidské tělo má totiž rádo jednu jedinou teplotu, 37 °C. Kdyby bylo příliš horko, bílkoviny v buňkách by začaly ztrácet svůj tvar a mohly by se poškodit.
„A co posíláš za signál, když se takhle rozpálíš?" zeptala se destička, která mezitím stihla třikrát proletět kolem celé skupiny dokola.
„Povel zapnout pocení," odpověděl Hypo důležitě, „a hned za ním rozšířit cévy v kůži, ať se teplo dostane ven dřív, než se tu všichni upečeme."
„To znamená, že jsi vlastně živý teploměr?" ušklíbl se neutrofil, který se navzdory svému bručení nedokázal ubránit zájmu.
„Živý teploměr a kousek termostatu v jednom," přikývl Hypo hrdě. „A zrovna dnes je vedro k zbláznění."
„Tak proč to tu nezchladíte?" zeptala se Hema.
„Právě proto vás posílám dál," řekl Hypo a ukázal směrem k dlouhému nervovému vláknu. „Sledujte můj signál po nervu až dolů ke kůži. Tam totiž na můj rozkaz už čeká potní žláza, která umí tělo doopravdy ochladit."
U potní žlázy v kůži
Cesta vedla dlouhými nervovými vlákny a pak úzkými cévami, až se parta dostala hluboko do vrstev kůže, kde na ně čekala svinutá trubička. Potní žláza.
„Nazdárek," řekla žláza. „Já s vámi, bohužel, nikam vyrazit nemůžu, jsem tady pevně zapojená v kůži. Ale zato mám plné ruce práce."
„Co vlastně děláš?" zeptala se Hema a přiblížila se, aby lépe viděla.
„Beru si z krve, která kolem mě protéká, trochu vody a soli a vypouštím ji ven na povrch kůže," vysvětlila žláza. „A nejsem sama. V kůži jsou nás miliony, klidně 1,6 až 4 miliony."
„A jak to vlastně pomůže s horkem?" zapojil se i neutrofil.
„Jednoduše, je to základní fyzika," řekla žláza hrdě. „Když se kapička vody na kůži odpaří, odnese si s sebou i kus tepla."
„A když je fakticky horko a k tomu se ještě pěkně zapotíš při sportu, dokážeme s kamarádkami vypustit dva až tři litry potu za hodinu. To je ale opravdu extrém, kterého tělo dosáhne jen ve velkém teple. Normálně se spokojíme s mnohem menším množstvím," drmolila žláza dál.
„Tři litry?!" vyjekla destička udiveně. „My u srážení pracujeme většinou s kapkami, ne s litry." Chvilku bylo ticho, než si všichni uvědomili, že destička jako obvykle stočila konverzaci zpátky ke svému oblíbenému tématu.
„Ty a tvoje srážení," obrátila oči v sloup Krvinka, ale usmívala se u toho.
Cesta zpátky
„Děkujeme za vysvětlení," řekla Krvinka.
„Hlavně teď víme, že se není za co stydět," dodala Hema. „Pot totiž není nic špatného ani nechutného. Je to geniální chladicí systém, díky kterému tělo udržuje svoji optimální teplotu."
„Dobře, dobře," zabručel neutrofil, i když se u toho tvářil spokojeně. „Přiznávám, dneska to bylo docela zajímavé dobrodružství."
„Příště zase srážení, jo?" zeptala se destička s nadějí v hlase.
Krvinka se jen zasmála a nechala se unášet proudem krve zpátky k srdci. A jelikož krvinka denně absolvuje asi 1 400 tělních okruhů, je před námi celá řada dobrodružství. Ale to zase někdy příště.
Co jsme se z pohádky naučili?
- Tělo udržuje stálou teplotu kolem 37 °C. Vyšší teplota by poškodila bílkoviny v buňkách.
- Pocení řídí hypotalamus v mozku, konkrétně jeho preoptická oblast, která funguje jako termostat, hlídá teplotu krve i signály z kůže.
- Kromě pocení tělo v horku také rozšiřuje cévy v kůži, aby teplo snáz unikalo ven.
- V kůži máme 1,6 až 4 miliony potních žlázek.
- Pot chladí tělo odpařováním, když se voda z kůže mění v páru, odnáší si s sebou teplo.
- Za velkého horka a při sportu můžeme vypotit 2 až 3 litry tekutin za hodinu, to je ale opravdu extrémní výkon, normálně se tělo spokojí s mnohem menším množstvím.
Kvíz: Vzpomínáš si?
Zkus odpovědět na otázky a ověř si, jak dobře si pohádku pamatuješ!
1. Jakou teplotu má lidské tělo nejraději?
2. Kdo v mozku funguje jako „živý teploměr" a řídí pocení?
3. Co dělá tělo v horku kromě pocení, aby se ochladilo?
4. Proč nás odpařující se pot ochlazuje?
5. Kolik potu můžeme za velkého horka vypotit až za hodinu?
A kolik by to bylo u tebe?
Představ si horký den. Vyber si, jak horko by bylo, a zjisti odhad.
Chceš si pohrát s teplotou, vlhkostí i délkou zvlášť? Zkus celou kalkulačku pocení →
Zdroje
- Cui, C. Y., & Schlessinger, D. (2015). Eccrine sweat gland development and sweat secretion. Experimental Dermatology, 24(9), 644–650. https://doi.org/10.1111/exd.12773
- Baker, L. B. (2019). Physiology of sweat gland function: The roles of sweating and sweat composition in human health. Temperature, 6(3), 211–259. https://doi.org/10.1080/23328940.2019.1632145
- Shibasaki, M., & Crandall, C. G. (2006). Neural control and mechanisms of eccrine sweating during heat stress and exercise. Journal of Applied Physiology, 100(5), 1692–1701. https://doi.org/10.1152/japplphysiol.01124.2005
- Machado, N. L. S., et al. (2021). Role of the Preoptic Area in Sleep and Thermoregulation. Frontiers in Neuroscience, 15, 664781. https://doi.org/10.3389/fnins.2021.664781
