Naše zvídavá krvinka vystřelila ze srdce rychlostí blesku a vyrazila za dalším dobrodružstvím. Měla ráda tyhle starty. Vždycky se těšila, co po cestě zažije a jaké kamarády potká.
Tentokrát si to Krvinka svištěla drobnou cévkou těsně pod kůží na předloktí. Se svou pravidelnou náloží kyslíku zrovna proplouvala hustým lesem malých chloupků zakončených kořínky, a když se zvědavě podívala vzhůru, skrze kůži viděla samotné chloupky, jak leží klidně přitisknuté k povrchu. „Taková klidná služba," pomyslela si spokojeně. Ale nebyla by to naše Krvinka, kdyby se přesně v tu chvíli něco nestalo.
„Pozor, je zima! Pozor, je zima! Pozor, je zima!" rozeznělo se najednou kolem Krvinky. Krvinka si všimla, že hlášení vychází z nervu, který se vine těsně podél cévy, vypadal vlastně tak trošku jako nějaké potrubí. Že by potrubní pošta? No, spíš pořádný poplach!
Jenže Krvinka nedostala příležitost se nad tím déle zamyslet. Najednou se mezi chloupky, po malých hloučcích, probudily malé postavičky, kterých si Krvinka předtím vůbec nevšimla. „Áách!" zívly si všechny naráz. Potom se jako jeden muž každý hlouček zvedl, zatáhl a společně podepřel několik nejbližších chloupků, mezi kterými stál: jednou ručkou u kořínku a druhou hned pod kůží.
„Hej rup!" zaznělo jednotně. Krvinka zvedla hlavu a viděla, že se chloupky, které ještě před chvilkou ležely na kůži, vztyčily do pozoru. Hlasitý poplach ustal, chloupky ale dál stály jeden vedle druhého a podivné postavičky je vespodu držely pevně a rozhodně.
„Co… co to děláte?!" divila se Krvinka. Takové manévry z ničeho nic! „A kdo vůbec jste?" dodala přísně.
„Jsme Pilíci," ozvala se postavička nejblíž u Krvinky. Krvinka si uvědomila, že Pilík mluví úplně klidným, ale rozhodným hlasem. „Asi tě nepřekvapí, že jsme svaly a každý z nás drží pohromadě hned několik chloupků na těle. Když zazní poplach, okamžitě jednáme. Je to nutné."
„Ale já tu žádné nebezpečí nevidím! Žádná rána, žádný vetřelec, nikde nic!" pokračovala Krvinka.
„Však tu taky žádné nebezpečí není," ozval se jiný Pilík. Vůbec přitom nezměnil pozici, pořád pevně držel svoje chloupky, jako by se nechumelilo. „Naše tělo zrovna vylezlo z bazénu. A protože venku trochu fouká, pocítilo zimu. Právě proto se rozezněl signál, který nás probudil. A my bez řečí a bez reptání děláme, co umíme: stavíme chloupky do pozoru. Říká se tomu odborně piloerekce," dodal pyšně trochu učitelským tónem.
„Řekl bych," ozval se další Pilík, aniž by se pohnul, „že tahle krvinka bude naši práci znát spíš pod pojmenováním husí kůže."
„Ahá!" plácla se Krvinka do čela. No jasně, o husí kůži už slyšela! S úžasem se znovu podívala nad sebe a všimla si, že kolem každého vztyčeného chloupku je malinký kopeček, který tam za běžných okolností nebývá.
„Však se nám taky říká arrector pili neboli vzpřimovač chlupu," doplnil ještě Pilík, který před chvilkou promluvil.
„Ale… já to pořád nechápu. PROČ to děláte?" zeptala se Krvinka a hned se zarazila, není to moc troufalý dotaz? Snad se tihle podivínští siláci neurazí!
„To je dobrá otázka!" zasmál se hlasitě jiný Pilík, až se Krvinka maličko lekla. Uf! „My sami o své práci nerozhodujeme. A neřídí nás dokonce ani vůle toho člověka, kterému tohle tělo patří. Ovládá nás sympatikus, nervový poplach, který nese povel z mozku až sem. Tělo si naši práci objednává samo, protože to tak jeho předkové dělali po tisíce, ba miliony let."
„Cože? To nemyslíš vážně!" vykulila Krvinka oči.
„Neděláme si z tebe legraci," promluvil zase jiný silák, zatímco pevně držel svoje chloupky vztyčené. „Kdysi dávno měli předkové lidí kůži pokrytou hustou srstí. A jakmile se tahle srst napřímila, mezi chloupky se lépe drželo teplo, takže se tělo tímto způsobem bránilo proti chladu."
To dávalo Krvince smysl.
„Ale nervový poplach nás nebudí jen kvůli chladu," přidal se do diskuse další Pilík, který je celou dobu poslouchal. „Chloupky zvedáme i tehdy, když tělo pocítí silný strach, vzrušení nebo třeba dojetí. To jsou zprávy, které nás okamžitě přimějí k akci."
„Jako když se kočka lekne a naježí se jí srst!" vyhrkla Krvinka.
„Přesně," pokýval hlavou nejbližší Pilík. „To je úplně stejné. Zvířata se naježí, aby vypadala větší a zahnala protivníka, kterého se bojí. Předkové našeho člověka to dělali podobně. A protože si lidské tělo tento reflex udrželo dodnes, existujeme i my."
No páni, to jsou ale překvapení! Krvinka dodnes netušila, že si lidské tělo zachovává reflexy, které nepotřebuje. Vlastně je to docela fascinující, mít tak živou památku na dávné předky. I když je mimovolní, pořád funguje. Chtěla se Pilíků ještě na spoustu věcí doptat, ale najednou si všimla, že se její noví kamarádi už zase ukládají ke spánku.
„Dobrou, Krvinko, zase někdy!" zavolali na ni Pilíci všichni naráz a jako jeden muž pustili svoje chloupy. Ty se zase položily na povrch kůže. Než se Krvinka pořádně rozhlédla, všichni Pilíci tvrdě spali.
„Tak, a je zase klid," zašeptala si Krvinka spokojeně a pokračovala ve své cestě cévou, někdo přece čeká na její dávku kyslíku.
A jelikož krvinka denně absolvuje asi 1 400 tělních oběhů, je před námi celá řada dobrodružství. Ale to zase někdy příště.
Co jsme se naučili
- Husí kůže vzniká, když se drobné svaly u kořínků chloupků stáhnou a postaví chloupky do pozoru.
- Spouští ji dvě věci: zima, nebo silná emoce. Obojí přes nervový systém.
- Je to mimovolní reakce, kterou nejde ovládat vůlí (podobně jako červenání).
- Je to pozůstatek z doby, kdy měli naši dávní předkové hustou srst, která díky naježení lépe hřála nebo zvíře opticky zvětšila.
