Naše zvídavá krvinka Krvinka vystřelila ze srdce rychlostí blesku a vyrazila za dalším dobrodružstvím. Měla ráda tyhle starty. Vždycky se těšila, co po cestě zažije a jaké kamarády potká.
Dnes si připadala jako závodnička F1. Proud krve ji nesl tak svižně, že měla chuť si vyrobit helmu z hemoglobinu a nalepit si na ni číslo 33.
„Pozóóór, ať se mi v zatáčce nerozsype kyslík," zasmála se sama pro sebe. Vždyť to už znáte, červené krvinky roznášejí kyslík po celém těle a bez nich by lidský organismus prostě nefungoval.
Proletěla obloukem aorty jako Verstappen, závratnou rychlostí 1000 mm/s. Věděla, že je to jedna z nejrychlejších cest v těle, široká tepna stavěná přesně na takové jízdy.
A právě tam, u okraje cévy, ji někdo málem ťukl do boků.
„Hej, pozor, závodnice!" ozvalo se klidně.
Krvinka udělala ladný výkrut a otočila se, jak to umí jen někdo, kdo má tělo skvěle přizpůsobené potřebám krevního řečiště. Byla na svůj piškotový tvar právem pyšná, nejen že vypadal elegantně, ale hlavně jí umožňoval držet stabilitu v proudu krve.
Přímo vedle ní plula bílá krvinka. Držela se u stěny cévy, jako kdyby tam byla přilepená neviditelným lepidlem, ale ve skutečnosti jen šikovně využívala, že u kraje je proud pomalejší.
„Ahoj," pozdravila ji přátelsky. „Ty budeš bílá krvinka! Proč nepluješ uprostřed, když tam je nejrychlejší proud? Takhle tě všichni předběhnou!"
Bílá krvinka se usmála.
„Jmenuji se Leuka," představila se. „A uprostřed? Tam je to pro mě trochu nuda. Já mám ráda okraje."
Krvinka přikývla. „To dává smysl. Uprostřed cévy je proud nejrychlejší. Pro mě ideální. Ale ty potřebuješ mít přehled."
„Jojo," potvrdila Leuka. „Když někde v těle nastane problém, chci to co nejrychleji vědět."
„Já vím! Uděláme si závod!" vyhrkla Krvinka. „Co ty na to? Bílý tým vs červený tým. Moc by mě zajímalo, kdo do cíle dorazí jako první."
Leuka nad tím chvíli přemýšlela. „Dobře. Ale nevybereme cíl náhodně. Pojďme tam, kde je nás opravdu potřeba."
„A kam budeme závodit?" zeptala se Krvinka.
Leuka zpozorněla. „Cítíš to?"
„Já cítím jen proud," přiznala Krvinka.
„Cítím chemické signály," řekla Leuka. „Někde v tkáni je problém. Asi drobná infekce."
Krvinka přikývla. „Tak tedy tam. Ty po svém, já po svém."
Krvinka se otočila směrem, kudy proud tekl nejrychleji. „Připravit… pozor… teď!"
A vyrazily.
Krvinka letěla středem cévy. Tam byl proud nejrychlejší, skoro jako rychlostní pruh na dálnici. Míjela další červené krvinky, které se vezly stejně jako ona, každá naložená kyslíkem. Kolem stěny viděla Leuku, jak se drží u kraje. Co bylo ale divné, že nezrychlovala, naopak zpomalovala.
„Hodně štěstí!" zavolala Krvinka přes proud a zmizela za zatáčkou.
Leuka nic neříkala. Jen se soustředila. U stěny se totiž dělo něco zvláštního. Endotel, výstelka cévy, se tvářil jinak než obvykle. Leuka natáhla své selektiny a začala se jemně přichytávat a pouštět.
Leuka se zachytila, pustila, zachytila, pustila. A znovu. Vypadalo to, jako kdyby se kutálela po stěně, maličké zachycení, maličké puštění, pořád dokola.
„Jsi tam ještě, kamarádko?" volala Krvinka, když vykoukla zpoza zatáčky.
Leuka se smála. „Jasně, provádím rolling! Zpomaluju, abych našla správné místo."
Krvinka už byla o kus dál, ale zvědavost ji nutila pořád se otáčet. Viděla, jak Leuka najednou zpomalila ještě víc. Pak se skoro zastavila.
„A jeje, musím přidat!" napadlo Krvinku, které mezitím došlo, o co se kamarádka snaží.
Leuka se pevně přichytila ke stěně integriny. Tentokrát to nebylo jen lehké zachycení. Bylo to jako když se horolezec zacvakne karabinou.
„Integriny," zamumlala si Leuka spokojeně. „Těmi už se udržím."
A potom se začala protahovat.
Krvinka fascinovaně z dálky sledovala kamarádku, jak se vsunula mezi dvě endotelové buňky.
Než zmizela v tkáni, Leuka se ještě otočila a zamávala na Krvinku. „Uvidíme se v cíli!"
A zmizela. Jako by se po ní slehla zem.
Krvinka se rozhlédla. „Dobře," řekla si odhodlaně. „Tak já pojedu nejrychlejší trasou cév. A budu doufat, že tam budu první."
Zrychlila, co to šlo. Krvinka pokračovala dál. Cévami, arteriolami, až do kapilár. Tam zpomalila, ohnula se, protáhla. Předala kyslík, převzala oxid uhličitý.
„I tady má každé zpomalení smysl," pomyslela si. „Kdybych letěla příliš rychle, buňky by si kyslík nestihly převzít."
A pak, když už byla Krvinka na konci kapiláry, se Leuka znovu objevila.
„Ano! Jsem tu první!" slyšela ji Krvinka halekat vítězoslavně.
Krvinka málem zapomněla brzdit, zůstala chvíli zticha a pak se upřímně zasmála.
„Tak jo. Vyhrála jsi. Ale to byl podraz, to byla zkratka!"
Leuka se nebránila. „To je pointa. Ty jsi rychlá v cévách, protože tě nese proud. Já jsem pomalejší, když lezu, ale umím se dostat tam, kam ty nemůžeš."
Krvinka se zamyslela. „Takže otázka, kdo je rychlejší…"
„Záleží kde," doplnila Leuka. „V aortě bys mě nechala daleko za sebou. V tkáni bych vyhrála vždycky, protože ty tam vůbec nemůžeš."
Krvinka se znovu otočila do proudu. „Tak pojďme. Čeká nás ještě spousta cest."
A jelikož krvinka denně absolvuje asi 1400 okruhů, je před námi celá řada dobrodružství, ale to zase někdy příště.
Co jsme se z pohádky naučili?
- Červené krvinky se samy aktivně nepohybují, v cévách je nese proud krve.
- Bílé krvinky umí zpomalit a „kutálet se" po stěně cévy, říká se tomu rolling. Pak se umí pevně přichytit a protáhnout ven mezi buňkami cévní stěny, tomu se říká diapedeze.
- V tkáni se bílé krvinky pohybují vlastní silou, lezou jako améby a hledají zdroj signálů.
- Červené krvinky se umí úžasně deformovat, díky tomu projdou i kapilárami, které jsou užší než ony.
- Každý typ krvinky má jinou práci, červené vozí kyslík, bílé chrání a opravují bezpečí organismu.
- Verstappen je jezdec Formule jedna a jeho závodní číslo je 33.
