Pohádky

Proč mám v zimě ledové ruce?

Naše zvídavá krvinka vystřelila ze srdce rychlostí blesku a vydala se za dalším dobrodružstvím. Měla ráda tyhle starty. Vždycky se těšila, co po cestě zažije a jaké kamarády potká.

Dnes měla v plánu dlouhé putování až do samých konečků prstů na rukou. Byla nadšená, protože to znamenalo, že se tak trochu podívá ven. Kůže na prstech byla totiž tenká a Krvinka si při každém pobytu v tomto odlehlém místečku mohla představovat, že stojí na okraji světa a nahlíží dál, do neznáma.

Tentokrát navíc dělala Krvince společnost její kamarádka Hema, pro kterou to byla vůbec první výprava na tak vzdálený konec těla. Krvinka měla radost, že může být ta, kdo Hemě všechno ukáže a vysvětlí. Dobrodružství přímo viselo ve vzduchu!

„Pozor, je zima! Pozor, je zima!“ rozeznělo se najednou tělem poplašné hlášení.

„Co to bylo?“ užasla Hema.

„To je jen hlášení o změně teploty venku, už jsem to jednou zažila,“ odpověděla Krvinka moudře a cítila hrdost na to, že ví, o co jde. „Já se do konečků prstů fakt těším. Tam se ti bude líbit!“

„Juchú!“ Hema se zase nahlas zasmála a to na ní měla Krvinka ráda.

Bzzzzzzz… Cvak! Cvak!

Kdesi před nimi se ozval zvláštní zvuk.

„A co bylo tohle?“ otočila se Hema na starší společnici.

„Netuším,“ odvětila Krvinka pravdivě. Zvuk ji zmátl, neznala ho. Ale to nic, v těle přece pořád něco rachotí, pomyslela si nakonec. „Neboj, za chvíli už tam budeme.“

Jenže v tu chvíli dorazily ke vstupní bráně do prstů a spatřily něco naprosto nečekaného – brána se uzavírala!

„Počkejte, my jdeme dovnitř!“ začala volat Krvinka a hnala se dopředu. Hema překvapeně vlála za ní.

„No toto! Co to děláte?“ zlobila se Krvinka a snažila se dostat dál. Jenže cévní chodba, kterou pluly, se rychle zužovala a dveře na jejím konci už byly skoro zavřené. Projít se nedalo.

„Vezmeme to zkratkou,“ mrkla Krvinka na Hemu a vydala se s ní doprava, kudy vedla úzká boční cévka, o které Krvinka věděla, že také ústí v prstech. „Občas chodím tudy, je to rychlejší,“ vysvětlovala Krvinka Hemě.

Když vtom spatřila, že se i zkratka zavírá!

„Hej! Pusťte nás! Vezeme přece kyslík! A teplo! Prsty se bez nás neobejdou!“

Nikdo však neodpovídal.

Krvinka byla bez sebe vztekem: „Tohle se mi ještě nikdy nestalo! Hej, pusťte nás dál!“

Hema stála vedle ní a nic nechápala. „A to prsty zmrznou?“

„Ale ne,“ chlácholila ji Krvinka, i když sama neměla ponětí, co se právě stalo a proč.

„To je příkaz shora, já si to nevymyslel, milé krvinky. Vstup je prostě uzavřený,“ ozval se z ničeho nic vedle nich hladký sval v hlídačské čepici. Pevně svíral jejich tenkou tepnu kolem dokola jako nějaký prstýnek. Právě tím způsoboval, že byly brány téměř zavřené.

„Cože? Ale proč?“ chtěla hned vědět Krvinka. „To přece nedává smysl!“

„Já sám nevím,“ pokrčil sval rameny. „Jsem Sevřík a mým úkolem je plnit pokyny, které přicházejí z mozku, konkrétně z hypotalamu. Když dostanu pokyn, provedu vazokonstrikci – sevřu cévy v prstech tak, aby do nich nemohla volně proudit krev. Nevím, proč to dělám. Je to zkrátka můj úkol.“

„Sevříku, tak nás prostě pusť dovnitř,“ navrhla Krvinka co nejpohodovějším tónem. Doufala, že tím Sevříka přesvědčí.

„Nemůžu,“ odmítl hlídač. „Nerozhoduji o tom, chápete. Pustím vás, až dostanu hlášení, že se brány mají zase otevřít. Teď se ale musíte otočit a vrátit se.“

Krvinka a Hema zůstaly jako opařené.

„Krvinko, proč nás tam nechce hypotalamus pustit? Copak prsty nepotřebují náš kyslík a naše teplo?“ začala se Hema okamžitě vyptávat, jakmile se vydaly zpátky ke středu těla.

Jenže Krvinka jí neuměla odpovědět. Bylo to celé tak matoucí!

Pluly dál, Krvinka se zlobila a Hema jí kladla jednu otázku za druhou, na které Krvinka bohužel neznala odpovědi. „Co budeme teď dělat? A jak si bez nás prsty poradí? Fakt nezmrznou?“

Společně dopluly až do mozku.

„Proč jsme dopluly zrovna sem, Krvinko?“ zeptala se Hema.

„To nevím, ale když už jsme tady, najdeme hypotalamus a já si rozhodně budu stěžovat!“ odpověděla Krvinka nakvašeně.

To už se ocitly v malé tiché komůrce. Vládl tady naprostý klid, jako by byly někde v lázních. Před nimi seděl Hypotalamus. Kolem něj tiše proudila krev a on vnímal, jak je teplá. Když kolem plula naše Krvinka, Hypotalamus se jí lehce dotkl a pokynul jí, ať pokračuje v cestě. To ji tak překvapilo, že ze sebe nedokázala vypravit ani hlásku.

Zato Hema se do magického ticha z ničeho nic rozchechtala. „Jééé, to lechtá! Co to bylo?“

Kdyby v tu chvíli mohla Krvinka ještě víc zčervenat, určitě by to udělala. Ale Hypotalamus se na Hemu klidně obrátil:

„Cítím teplotu krve, která mnou protéká. A zároveň mi kůže hlásí, jak je zima venku a jak je zima na povrchu těla. Podle toho poznám, jestli tělo ztrácí příliš mnoho tepla.“

„Copak ty nemáš po těle rozmístěné teplotní hlásiče?“ podivila se Hema.

„Mám,“ přikývl Hypotalamus. „Jsou v kůži i jinde v těle. Jejich hlášení mi přicházejí po nervách. Krev mi zase říká, jak je uvnitř těla teplo. Zrovna vy dvě jste sem doputovaly až z rukou…“

„… protože jsi nás nepustil do prstů!“ skočila mu do řeči Krvinka. Už to nemohla vydržet. Vůbec nechápala, proč se nedostaly do svého původního cíle, a ještě tady v mozku musí něco vysvětlovat. „Vykládáš nám, že hlídáš teplo v těle, a přitom prsty necháš mrznout!“

„Správně,“ přitakal Hypotalamus a Krvinčin rozhněvaný tón ho nevyvedl z míry. „Rozvážíte přece po těle teplo. A teplo je vzácné.“

„Tak proč jsi nás nenechal dopravit ho do prstů?“

„Prsty jsou tenké a zároveň mají velký povrch, kterým teplo v chladu snadno uniká pryč,“ pokračoval Hypotalamus mírně. „Příliš velké teplotní ztráty ale nemůžu dopustit. A přesně to by nastalo, kdyby teď do prstů dál proudila krev jako obvykle. Vždyť to dítě, v jehož těle fungujeme, vyběhlo ven do sněhu bez rukavic.“

„Bez rukavic!“ zalomila Krvinka rukama. „Tak vidíš, o to víc snad prsty potřebují, abychom jim teplo dovezly!“

„Prsty v chladu sice nejrychleji promrznou, ale jakmile se dítě vrátí do tepla, cévy se zase rozšíří a krev se do prstů vrátí,“ neztrácel Hypotalamus s dvojicí krvinek trpělivost. „A mezitím bude všechno teplo, které v těle udržíme, zachováno pro tělesné jádro: pro srdce, plíce, mozek a břišní orgány. Ty by totiž při přílišném ochlazení nemohly správně fungovat. Jsou to nejvzácnější komnaty uvnitř těla, a tak v nich musíme topit za všech okolností.“

„Ty tomu rozumíš?“ podívala se Hema na Krvinku.

„Asi už trochu jo.“ Krvinka pocítila, že se začíná za svoje chování vůči Hypotalamu maličko stydět. Tělo asi opravdu ví, co dělá…

„Hm, promiň, takže chceš říct…“ obrátila se Krvinka na Hypotalama, „že jsi zavřel brány do prstů, aby teplo zůstalo uvnitř těla? A studené ruce tělu nijak neublíží?“

„Obvykle ne,“ pokýval Hypotalamus hlavou. „V rukou nebo nohou může být teplota dočasně trochu nižší a ničemu to nevadí. Jen kdyby ruce dlouho nešly zahřát, hodně bolely, mravenčily nebo výrazně měnily barvu, měl by si toho člověk všimnout a říct to dospělému.“

„To je dobré vědět,“ zamumlala Krvinka.

„Zakrátko uvidíš. Naše dítě právě dorazilo domů. Strčilo si ruce pod svetr a teď si fouká na prsty. Nepotrvá dlouho a vstupy do prstů budou zase otevřené…“

Krvinka na nic nečekala. Vzala to takovou rychlostí, že jí Hema sotva stačila. „Júúú, závodíme!“ volala radostně a hnala se za kamarádkou.

„Hurá! Brány jsou dokořán!“ vykřikla Krvinka spíš pro sebe, když spatřila, že je průchod do prstů volný. Nahoře přes tenkou kůži prosvítala červeň a celá dlaň brněla a pálila, jak se do ní krví hrnul příval tepla. Krvinky sem proudily nejen hlavními tepnami a tepénkami, ale i všemi zkratkami.

„Nepokazilo se tady topení?“ divila se Hema.

„Všechno je v pořádku,“ usmála se na ni Krvinka. „To teplo, to jsme přece my, krvinky.“

Potom se spolu podívaly až do samotných konečků prstů a Hema byla nadšená z nového zážitku. Krvinku těšilo, že se zase naučila něco nového.

A jelikož krvinka denně absolvuje asi 1 400 tělních oběhů, je před námi celá řada dobrodružství. Ale to zase někdy příště.

Co jsme se naučili

  • Tělo si uvnitř udržuje přibližně 37 °C. Nejdůležitější je tělesné jádro – srdce, mozek, plíce a břicho.
  • Když je zima, drobné cévy v kůži a v prstech se stáhnou a pustí do nich mnohem méně krve. Odborně se tomu říká vazokonstrikce.
  • Krev nosí po těle teplo. Míň krve v prstech znamená méně tepla, které uteče do studeného vzduchu. Proto ruce chladnou jako první.
  • Řídí to hypotalamus, „termostat“ v mozku. Cítí teplotu krve, která jím protéká, a zároveň dostává hlášení z teplotních čidel v kůži.
  • Když se ruce zahřejí, cévy se otevřou, krev se do nich nahrne a prsty mohou zčervenat a brnět.
  • Studené ruce v zimě většinou nejsou nemoc, ale ochrana těla. Pokud se však ruce dlouho nechtějí zahřát, hodně bolí, mravenčí nebo výrazně mění barvu, je dobré říct to dospělému.

Sdílejte tento článek

Instagram


@krvinkabyterka

Sledujte Krvinku a vydejte se na výpravu do lidského těla.

Zůstaňte s Krvinkou v kontaktu

Údaje zpracováváme podle zásad ochrany osobních údajů. Odhlásit se můžete kdykoli.